Stará pašerácká a pytlácká osada Velká Jizera neboli Gross Iser má osobité kouzlo, zvláštní tajemství vyrůstající z její strašidelné pověsti, z hrůzných vyprávěnek o šklebící se lebce a hajném Isermannovi, který za měsíčních nocí odstřeloval bez milosti pytláky a jejich mrtvoly házel do skalních puklin a bezedných rašelinišť. Mystérium rozvalených domů, po kterých zůstaly již jenom polozasuté sklepy a základy z hrubé Žuly. Přijde mlha a začneš se tu bát. V zajetí rašelin a rozbitých domů.

     Velká Jizera má pro jizerské horaly téměř kultovní význam, přes celkovou devastací okolních - pomalu zotavujících se - lesů je zde stále cosi ze starého genia loci našich hor; starodávný pocit, tesklivá nálada z kouře stoupajícího z jediného domu k obloze, tiché­ho šplouchání tmavých vod řeky Jizery, která osadě dala jméno a drsnou horskou krásu.

     Na Velkou Jizeru je nejsnazší cesta přes hraniční přechod na Smrku, na kole sem lze vcelku pohodlně přijet i z Harrachova. Cesta z Jizerky je pořád ještě slepá: starý most přes Jizeru na Karlsthalské cestě leží již několik desetiletí ve tmavých vodách a na jeho nástupce je ještě nutno nějaký čas čekat. Návštěvy polské opuštěné SAMOY však a proto nejskalnější horalé vždy spojovali s ilegálním přechodem hranice kdesi pod Bukovcem nebo výše v močálech. Polské hraniční hlídky je kdysi po lesích a rašelinných lokách naháněly, zatýkaly, trápily výslechy. Tajné cesty však ani dnes nejsou bez rizika a navíc je při nich nutno vstoupit do rezervace Rašeliniště Jizery, což lze hodnotit jako naprosto nepřípustné a protizákonné.

Celá oblast Velké jizerské louky je sledována polskými pohraničními hlídkami, které se tu a tam projedou na terénních motocyklech po vozových cestách proplétajících se v trávě a kleči. Problém nedostupnosti samoty by v dohledné době mělo vyřešit otevření přechodu pro pěší Jizerka-Orle a dá se očekávat, že poté bude nutno se rozloučit s tichou opuštěností Velké Jizery.

     Každého, kdo přijde na Velkou Jizeru po dobré silničce od Smrku, zaujme nejprve nahořklá vůně rašeliny, jejíž mohutné vrstvy odkrývají vody Jizery v zákrutech pod zaniklými domy. Poté z lesů náhle vystoupí první rozvalina a jeli v horách mlha, připomíná tato scenerie rozbitého domu a letitého popraskaného jeřábu kulisu k podzimnímu filmu o zaniklé samotě Berhof. Za hezkého počasí je již téměř od začátku vidět skoro celou louku s jediným domem - starobylou školou, která dnes slouží coby výčep a útočiště prostydlých v době sněhů a deštů.

Horský šenk

     Do Chatky Górzystów mne kdysi poprvé přivedl Leoš Vašina s Honzou Pikousem a nutno říci, že to bylo setkání ryzí a nezapomenutelné. Hrubá, téméř karpatská krása se vznášela okolo jediné budovy - bývalé školy. Okolo dřevěného domu přešlapovali koně mezi zaparkovaný mi traktory v trávě ležela skupinka polských holek s hlasitě puštěným magnetofonem, z něhož se linuly zdejší hity, korunované písní „Ja jestem chlop z Marzu". Šenkovna byla stejně hrubého zrna: na betonové podlaze mohutné stoly a lavice z rozpůlených klád, při zdi byl přilepen krb slepený z různorodých kachli, pocházejících snad ze všech domů staré Velké Jizery; u stropu visely neumělé a toporné samorosty. Staré časy zde připomínala jenom zaprášená německá náboženská veršovánka pohozená na skříni v chodbě vymalované barevnými výjevy ze života polských hraničních hlídek a místních jelenů. Na stříkané omítce zdi v šenku byla na důkaz nesmírné a zde neočekávané tolerance přitlučena nástěnka se starým plánem osady a némecko-polsky psanou historií a seznamem vysídlených horalů. Korunoval ji obrázek jediného zvonu, který kdysi horaly svolával coby znamení civilizace v pustinách. Krásu stavení doplňovala nádherná fotografie vousatého stařička, který stojí v hustém vlněném svetru před domem a v rukách tiskne chundelatého kocoura. Šenkýřka - poměrně mladá a úslužná dáma -o fotografii prohlásila, že je to její otec, který na Velkou Jizeru přišel kdysi umřít, rozumělli jsem její polštině správné.

     Obsluha v šenku samotném nebyla: pro vynikající polské pivo, vařené podle starodávných receptur v blízkém Lwówku Śląskim, je nutno si chodit do kuchyně, kde ostatně vládne družná atmosféra, přátelská českým poutníkům. Nutno poznamenat, že pro našince vcelku vysoká cena piva je vykompenzována nízkými cenami jídel, jde o osobité horalské sýrové a vaječné pokrmy. V chatě lze podle poskytnutých informací přespat za mírnou cenu, přičemž jistý polský turista mi kupodivu anglicky vysvětloval, že na zemi se zde dá spaní pořídit i levněji.

     Poté, co byly zásoby polského piva naší výpravou vypity a šenkýřka trumfovala naši výpravu českými Svijany, zakoupenými v Novém Městě pod Smrkem, rozhodli jsme se z chaty podniknout průzkumnou výpravu po bývalé osadě.

Ticho na Jizeře!

     Vyrovnali jsme náš (ne právě nejnižší) účet a doprovázeni ještě kousek huňatým psem, vůní koní a osobitým aroma suchých záchodů jsme obcházeli ruiny chalup, bývalých hostinců i mlýnů. Krajina se zde, navzdory všemu, změnila jenom málo. Podle starých obrázků, které visi na zdi horské krčmy, lze pořád identifikovat jednotlivé stromy, ruiny domů, zákruty řeky porostlé klečí, zakrslými břízami a jalovcem. Samota a ticho! Velká Jizera a louky okolo jsou divokým krajem - platívaly kdysi za nejopuštěnější místo pruské monarchie a je tomu tak dodnes. Z mlžných lesů jako kdyby každou chvíli měly vystoupit stíny vlkodlaků. Naproti tomu je tu v bezmračné dny skandinávský klid a mír: s největší ohleduplností k přírodní kráse se tu lze koupat v chladivých tmavých vodách, nahnědlých a provoněných rašelinou, mnout v rukách hrubý žulový štěrk, ležet v trávě a kochat se nezvyklými výhledy na Pytlácké kameny, ruiny Hoyerova domu, na polské jizerské hřebeny. Jednoduchý klid a mír, narušený jenom občas zbloudilcem cyklistou.

     Velkou Jizeru jsme opouštěli v pozdním odpoledni zmáčení a unavení. S pocitem, že jsme kráčeli ve stopách prvních turistů, kteří přicházeli stejně okouzleni na Velkou Jizeru někdy v 19. století. Když jsme se vraceli na Jizerku, pohlédli jsme naposledy z hřebenu zpátky na louku obklopenou klečovišti. Z jediného domu - horské krčmy - stoupal k nebi pramínek kouře. Jinak bylo tou dobou na Velké Jizeře naprosté ticho.

foto Jan Pikous ml., archiv